Listy řád národa
17.7.2018, Svátek má Martina
Příspěvky a kontakt | Řád Strážců

listyradnaroda.cz

CESTA ROZUMU A VÍRY ...

Je třeba tolerovat odlišné

CESTA ROZUMU A VÍRY ...

vzorce rozumového uvažování jiných národů, kultur a společenství vzniklých z odlišných základů závislých na prostředí, v němž jiní lidé žijí. Musíme se snažit prolomit omezení, jež na nás seslal bůh při stavbě Babylonské věže a přes odlišnost jazyků se snažit dorozumět a porozumět.

Jednou z nejdůležitějších potřeb současného světa, je tolerance rozumu a víry. Opravdová církev má být tolerantní. Tolerance je jedním z hlavních pilířů, na nichž opravdová církev stojí, je to její hlavní pevný základ. Církev neusiluje o kumulaci světské moci, síly a majetku, ale směřuje životy lidí k souladu se zásadami ctnosti a víry. Ten, kdo chce být pravým členem církve, musí nejprve vyhlásit boj svým vlastním nectnostem, v tomto boji nepolevovat a porazit svou pýchu, žádostivost a další nectnosti.

Bez čistých mravů a pokory se nikdo nemůže nazývat věřícím. Nejprve se máme starat o vlastní spásu, a teprve poté o spásu druhých. Každý je sám zodpovědný za své spasení a nikoho nemůžeme nutit k tomu, aby pečoval o svou duši. Mluvíme ke svědomí těch, kteří ve jménu víry a náboženství zabíjí, mučí a olupují jiné lidi, kteří nechtějí přistoupit na jejich víru. Zdá se to být nesmyslné a proti přirozenému právu, zdravému rozumu a svědomí.

Jedním z podstatných problémů náboženské svobody, který trápí současný svět, jsou neustálé nesmiřitelné boje mezi náboženstvími, které jsou vedeny například ve jménu islámu, v Iráku, Afganistánu a jiných muslimských ale i Evropských zemích, a to způsoby, které náš rozum a naše svědomí popírá, nikdy nepřijme a zároveň tento stín dopadá na celkové mínění současné vyspělé společnosti, na církve a náboženství. Negativní pohled značné části moderní společnosti na církve se stále odráží i v současném aktuálním nevracení církevního majetku církvím, a tím pádem k vymanění finanční závislosti církví na státu. Osobně velmi kriticky vidím zákon o církevních restitucích, tak jak jej v současnosti projednal parlament. Je potřeba mít rovněž respekt a úctu ke stále rozhodnější většině našich spoluobčanů, kteří se k žádnému křesťanskému vyznání nehlásí. Schválením navrhovaného zákona, bez širšího konsenzu, výrazně prohloubil příkop mezi křesťanskými občany a ostatní veřejností. Křesťanské církve sice budou mít majetky, ale lidé k církvím nenáležející se k nim otočí zády. A jsme svědky toho, že pořádnou míru tolerance by si tento krok zasloužil, protože mezi odpůrci a zastánci tohoto navrácení majetku panují ostré výměny názorů a neshody. Mnohem více by však tolerance bylo potřeba při politických jednáních, tedy uvnitř moci zákonodárné a výkonné.

Týden.cz uvedl vyjádření předního českého politika: ,,Předseda hnutí ANO 2011 Andrej Babiš zdůraznil, že církevní restituce přicházejí pro stát v nevhodnou dobu a měly být již dávno vyřešeny. ANO 2011 teď podle svého předsedy čeká, co mu navrhne k církevním restitucím ČSSD. Sociální demokraté před volbami slibovali, že v případě úspěchu ve volbách, okamžitě zahájí jednání s církvemi o snížení náhrad za nevydaný majetek a zpřísní kontrolu navracení nemovitostí. Zákon o majetkovém vyrovnání počítá s tím, že církve dostanou od státu nemovitý majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. Za nemovitosti, které se podle něj nevydávají, mají církve během 30 let získat finanční náhradu 59 miliard korun, navýšených o inflaci. Zároveň se bude během 17 let snižovat příspěvek na podporu činnosti, který dnes činí asi 1,5 miliardy korun ročně.“

Považuji za nutné rozlišit mezi „záležitostmi občanské vlády a záležitostmi náboženskými a vyznačit spravedlivé hranice mezi církví a státem.“ Církve nemají bažit po majetku, protože jím nepřísluší majetek shromažďovat, hromadit bez prospěchu potřebných se o něj starat, mají pečovat především o život duchovní.

Stát je společenství osob, které bylo zřízeno za účelem zachování a rozvíjení blaha občanů. Tímto blahem mám na mysli život, svobodu, tělesné zdraví, stejně jako vlastnictví hmotných věcí, jako jsou pozemky, domy, živnosti a podobně. Tedy blaho chápu jako zabezpečení přirozených lidských práv. A jsme opět na pomezí práva, politické filosofie a etiky.

Veškerá péče o toto občanské blaho se má vázat na moc státu, ale pouze toto, protože péče o duši už pod stát nespadá a nesmí si péči o duši druhých přisvojovat, protože Bůh žádnému státu takovouto péči nesvěřil. Krom tedy rozdělené pravomocí, sféry vlivu státu a sféry vlivu víry (náboženství), tomu lze rozumět i tak, že žádná vnější moc nás nemůže donutit k tomu, abychom vnitřně nezůstali svobodní. Tedy i člověk, který je nespravedlivě vězněn, např. kvůli svému politickému přesvědčení, si může uchovat svou vnitřní svobodu a čisté svědomí, jako tomu bylo např. v případě Václava Havla.

Stát má tedy člověku zabezpečit přirozená práva. Po vymezení úloh státu se snažíme o definici církve, kterou chápeme jako dobrovolné a svobodné společenství lidí, „kteří se sami od sebe sdružili k tomu, aby veřejně uctívali boha způsobem, o němž věří, že jej Bůh přijme a oni dojdou spasení.“ Boží vůlí je, aby se v tomto společenství nedělo nic, co by směřovalo k vlastnictví hmotného majetku, či jeho rozmnožování. Různé církve mají přímo povinnost být tolerantní vůči sobě navzájem, nemohou si činit nárok na vládu jedné církve nad druhou.

Církevní majetek, o jehož navrácení se nyní tolik diskutuje, podléhá nebezpečí zneužití úřední moci, která nemůže být závislá na libovůli jednotlivých úředníků, ale měla by být omezená zákonem – ústavou. 

Krásná a idealistická myšlenka, ale jak vidíme na české politické scéně, a nejen na ní, i když mámě ústavu a jí podřízené zákony, stejně to příliš nefunguje, protože pokud není jejich dodržování důsledně vymáháno a jejich porušení potíráno a sankcionováno, tak ani sebelepší zákony nepomohou. Nicméně existence zákonných norem je jistě nezbytným předpokladem fungování státní (úřední) moci, aby nebyla sféra jejího vlivu naprosto neomezená. Máme tedy k dispozici dostatek opatření pro poctivé hospodaření.

Nicméně stát a rozdělení moci v něm velmi úzce souvisí a je de facto postaveno na takových základních etických kategoriích, jako je přirozené právo na život, svobodu, blaho (štěstí), na svědomí jednotlivce a na víře. Věřím v lidský rozum, ze kterého vychází naše svědomí, kterým se máme řídit to i v případě, že odporuje zákonům. Toto svědomí tedy zřejmě pokládáme za přirozeně dobré. Naše soužití a rozdělení moci má být založeno na toleranci. Mějme takové zákony, které nám umožňují svobodu, které nám chrání život, zdraví, majetek a svobodu vyznání. Buďme tolerantní, snášenliví k ostatním a starejme se o svou duši, pak prožijeme mravní život. Základ morálky člověka vidíme v lidské přirozenosti, která je rozumná, svobodná a zodpovědná. Rozum nám dává onu schopnost poznávat to, co je morální či nemorální, dobré či zlé.

Buďme tolerantní k sobě navzájem, protože dle mého názoru si sice nejsme rovni svými schopnostmi, majetkem, znalostmi atp., ale jsme si rovni tím nejprostším. Tím, že jsme lidé a že žijeme v jednom lidském společenství. Tedy požadavek tolerance jako bytostná podstata lidské sounáležitosti, jako její princip a používejme svůj rozum, protože rozum má člověka vést k poznání přirozeného zákona a k jeho respektování, tím pak k respektování sebe sama a k respektování lidí navzájem. Tedy náš rozum nás má vést k toleranci. Roman Štědrý


Zpět