Listy řád národa
17.7.2018, Svátek má Martina
Příspěvky a kontakt | Řád Strážců

listyradnaroda.cz

NĚKDY STAČÍ JEN JEDNOU ...

Můj příběh začal během

NĚKDY STAČÍ JEN JEDNOU ...

studia na střední škole ve Valašském Meziříčí, a protože má rodná ves není vzdálená coby kamenem dohodil, studium bylo nutné absolvovat na internátní škole.
 
Hned první den, po ubytování na pokoj, jsem se seznámil s romským spolubydlícím, který se jmenoval Roman a studoval stejný obor jako já. Naše přátelství se dostalo do stádia, kdy jsem ho bral jako člena své rodiny, někoho komu jsem důvěřoval a vážil si ho. Jeho život nebyl nic, co by mu kdokoli mohl závidět. Vyrůstal v dětském domově, a to od svých pěti let. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že jediná jeho rodina, kterou má, byla vychovatelka zmíněného dětského domova. Historky a vyprávění o jeho životě, vše s tímto spojené, mne nenechalo lhostejným, protože nepoznal ten obyčejný, krásný dětský život.
 
Pátek byl nejhezčí den, na který se každý student z intru těšil, vraceli jsme se ke svým rodinám, do svého domova, a to platilo i pro mou osobu. A Roman ? Ten nikdy nikam neodjížděl. Několik víkendů jsem to nějak snášel, ale po čase jsem se nemohl zbavit pocitu, že musím, přece jako jeho nejlepší kamarád, něco udělat. Rozhodl jsem se mu dát svou rodinu jako místo, kam může odjíždět, jako my všichni, a věřil jsem, že jeho život bude o něco málo lepší. Trvalo mi ale nějaký čas přemluvit a překonat názory mých rodičů, že můj nejlepší kamarád je cikán a ještě k tomu všemu si ho zvát domů, až nakonec mému nátlaku podlehli, a v rámci svých možností každý víkend přizpůsobili naši domácnost pro jednoho člena navíc ...
 
Takto to pokračovalo celé mé studium, každý víkend, všechny svátky i dovolenou, a mí rodiče, stejně jako já, uvěřili, že není cikán jako cíkán. V podstatě jsme ho skoro adoptovali.
 
Jednoho dne jsme však dostudovali a tahle část našeho života skončila a začínala jiná, další. Naše cesty se rozdělily, ale přátelství ani náhodou. Pořád jsme byli nějakým způsobem, s větším či menším časovým odstupem v kontaktu.
 
Jednou mi zavolal a řekl, představ si, jsem ve Španělsku a mám se skvěle, přijed´ za mnou, domluvím ti tady práci v oboru, který jsme oba studovali, je slušně placená a mám tady dobré zázemí. Po rozhovoru s ním, a tedy s důvěrou, jsem všeho nechal a rozjel se za svým nejlepším kamarádem až do Mursie, která leží na jihu Špaņělska, asi 1800 km od Prahy.
 
Stalo se to dávno, mnoho let už uběhlo, spousta věcí se stala i změnila a můj život jde samozřejmě dál, ale vztek a nenávist, kterou v sobě mám, tak ta se nezměnila. Můj názor na romskou menšinu zato ano. Můj tehdejší pobyt ve Španělsku trval jen tři měsíce, ale nikdy na tuhle zkušenost nezapomenu.
 
Po příjezdu jsem se asi po roce a půl znovu potkal se svým kamarádem Romanem ve španělském městě, kde on už pracoval, asi onen rok a půl. Provedl mě městem a jeli jsme na místo, kde bydlel. Druhý den jsme jeli do práce, kde mi představil mého zaměstnavatele a všechny jiné věci k tomu, jakou práci budu vlastně vykonávat. Kvůli jazykové bariéře nám samozřejmě dělal tlumočníka Roman, protože já jsem nerozuměl ani slovo. 
 
Byl jsem spokojený, dělal jsem práci, která mě baví a těšil se na vydělané peníze, všechno bylo skoro dokonalé. Celou dobu pobytu jsem se učil španělsky, abych mohl být samostatný a žil jsem si v idilce, jak zbohatnu ve Španělsku a jak se budu mít dobře, však víte, všechny ty blbosti dokola.
 
Ale jedna výplata nepřišla ??? Druhá výplata nepřišla ??? A ani ta třetí !!! A přesně v ten den třetí výplaty se mi zhroutil celý svět.
 
Pár slov už jsem uměl, takže jsem se už dokázal domluvit bez cizí pomoci. Můj zaměstnavatel mi po mé návštěvě sdělil, že peníze pro mě vybíral Roman a na důkaz mi předložil faktury, které to potvrdili. Ano, takto jsem se s mým kamarádem Romanem dohodl, že mne bude zastupovat, než se naučím mluvit španělsky a budu samostatný. Informace, které jsem znal, byly jen ty, které se ke mě dostaly od mého kamaráda Romana a všechno to byly jen lži.  
 
Pan Roman, tedˇ už bývalý kamarád, osoba romského původu, mne okradla, obelhala, a co nejhůř, zklamaný a zrazený jsem zůstal sám, bez prostředků, 1800 km od rodné vlasti,  bez pomoci a horko těžko schopný mluvit jazykem, který jsem znal jen z části.
 
Tato záležitost ve mne zanechala takovou záštˇ a nenávist, které se už nikdy nezbavím.
 
A proč tohle všechno píšu ?
 
Od toho dne jsem už Pana Romana nikdy neviděl, někam utekl a já nevím kam. A je mi to jedno. Jen doufám, že na tento článek někdy narazí, a zjistí, jak svým jednáním a konáním zničil něco, co už nikdy nikdo nespraví.
 
Nejsou schopni žít a uctívat hodnoty, jako jsou čest, věrnost, poctivost.
 
Jsem přesvědčený, že to mají v genech, které jim v tom brání. Já, a celá má rodina, jsme do jisté doby tvrdili, že všichni nejsou stejní. Jsou. Martin Gloza


Zpět